Patagonie s Tatrou kolem světa

Patagonii jsem poprvé nakrátko navštívil před 12 lety. Stalo se tak při příležitosti expedice do Antarktidy, neboť v roce 2011 jsem měl tu čest působit coby první lékař na stanici J. G. Mendela brněnské Masarykovy univerzity na ostrově James Ross.

V chilském Punta Arenas na břehu Magellanova průlivu jsme se začátkem ledna onoho roku nalodili na chilský armádní ledoborec, kolem ostrovů Ohňové země (Tierra del Fuego) jsme propluli do Drakeova průlivu a pokračovali jím dále na jih. Při návratu z Antarktidy jsme Ohňovou zemí proklouzli jednou z nejkrásnějších vodních tras na světě – průlivem Beagle Channel. Pokud vám jméno Beagle něco připomíná, pak to není podobnost náhodná. Tudy se na stejnojmenné lodi plavil v 19. století Charles Darwin. A protože jsme tehdy nestihli plánovaný odlet z Punta Arenas do Santiaga de Chile a museli jsme tři dny čekat na další spoj, navštívili jsme i okouzlující andský národní park Torres del Paine.

Takové byly mé vzpomínky na Patagonii, když jsem začátkem února letošního roku (2023, pozn. redakce) náhodou narazil na zprávu o aktuálním stavu projektu Tatra kolem světa 2 a o tom, že se chystají vyrazit na etapu z Buenos Aires přes argentinské pampy do Ushuaie na jihu největšího ostrova Ohňové země. A že další etapou bude třítýdenní cesta z Ushuaie přes patagonské Andy směrem na sever do Santiaga de Chile, v níž je ještě pár volných míst pro případné zájemce.

Pouhý pohled na mapu této části světa vyvolá v cestovatelsky laděném organizmu příjemné vzrušení. Pokud má dotyčný určité zeměpisné povědomí, je vzrušení ještě o poznání výraznější. Více než pětitisícikilometrová trasa je bezesporu jednou z nejkrásnějších na světě. Dopřál jsem si tedy trochu virtuálního potěšení a vypnul počítač s tím, že to byla zajímavá informace, kterou se netřeba dále zabývat. Podvědomí se však zabývalo dále a přinutilo mě vrátit se k nabízené možnosti a začít přemítat. Řada faktorů svědčila jednoznačně proti – oslovil jsem manželku, zda by nechtěla jet, ta však odmítla s tím, že by si to neužila, že to nepochybně bude náročná cesta. Jak se ukázalo, měla pravdu. Tázal jsem se sám sebe, proč jezdit znovu na opačný konec světa, když už jsem do něj kdysi nahlédl. Notabene proč se trmácet v sedmdesáti letech v osmnáctitunovém kolosu po prašných cestách a na spaní lézt do výšky téměř čtyř metrů na jeho střechu, kde se na noc rozklápějí stany. Ostatně – ty si musíte rozklopit sami. A opustit pracovní proces na celý březen, tedy v době, kdy klinika pracuje na nejvyšší obrátky a rovněž výukové povinnosti na lékařské fakultě jsou téměř na vrcholu. Jen v červnu to bývá z pedagogického pohledu horší. Rovněž jednání různých grémií na úrovni celostátní i lokální, jichž je zapotřebí se účastnit, jsou v té době četná.

Přesto se mé podvědomí v nestřeženém okamžiku zmínilo o této možnosti mému kamarádovi, s nímž jsme toho v životě procestovali požehnaně. Ten se mi ještě týž večer ozval, že když pojedu, on pojede také. Říká se tomu položit nůž na krk. Začal jsem hledat pozitiva: Jedná se o výjimečnou možnost, jak projet celou Patagonií a při té příležitosti navštívit řadu národních parků. Argentina a Chile jsou z občanského a politického hlediska klidné země. Významný je aspekt zdravotní – žádné problémy s dostupností pitné vody, žádné riziko fatálních infekcí známých z Afriky. Je zapotřebí být pouze očkován proti virovým hepatitidám A a B, proti tyfu a samozřejmě proti tetanu.

Pro mě to znamená pouze si obnovit vakcinaci proti tyfu. Cestu budeme absolvovat v příjemné části roku – na konci léta a začátku podzimu (hovoříme o jižní polokouli). Žádní jedovatí hadi či jiná nebezpečná havěť. Pouze puma vás teoreticky může napadnout, ale ta je vůči člověku velmi plachá. Je pravdou, že v Patagonii je nejvyšší hustota pum z celé Ameriky – cca 6 exemplářů na 100 km². Jak se dalo čekat, žádnou pumu jsme nespatřili, pouze jsem v mokrém písku na břehu jedné divoké andské řeky nalezl a vyfotografoval pár stop, s velkou pravděpodobností právě této kočkovité šelmy.

První dvě třetiny trasy se budeme pohybovat ve velmi řídce obydlených oblastech, užijeme si tedy klidu, vzdáleni přelidněnému osmimiliardovému světu. Poté co jsem si to takhle pěkně zdůvodnil, bylo zapotřebí získat svolení od tří nadřízených – od manželky, ředitele fakultní nemocnice a děkana lékařské fakulty (pana docenta Rastislava Maďara, pozn. redakce) , shodou okolností též šéfredaktora časopisu, který držíte v ruce, a současně osoby velmi zcestovalé. Poté zbývaly dva týdny na delegování přednášek a zkoušek na kolegy, na pověření zdravotnických zástupců pečlivým bděním nad hladkým průběhem veškerých činností kliniky, na přesunutí některých jednání na jiné termíny a na omluvu z jednání nepřeložitelných.

Byl to značný stres a podepsal se na mé kondici. Fyzická příprava byla v té době nulová. Tolik k východiskům k cestě i ke svízelům pracujícího důchodce. Po letu Praha–Amsterdam–Buenos Aires–Ushuaia jsme se ocitli na jižním pobřeží Ohňové země v chladném prostředí odpovídajícím blízkosti Antarktidy (blízkost = cca 1 100 km) a studeným mořským proudům ovlivňujícím zdejší klima.

O dva dny později jsme se všichni setkali na parkovišti u hotýlku nad Ushuaiou u Tatrovky, která byla již před lety, tedy hned na začátku projektu, pokřtěna na Trajdu. Tady jsme začali navlékat náhrdelník nádherných perel – neopakovatelných událostí a krásných míst, která jsme navštívili (obr. 1–6):

Krátký výlet po břehu Beagle Channel západně od Ushuaie, průjezd Velkým ostrovem Ohňové země od jihu na sever, z argentinské části do chilské. Trajekt přes Magellanovu úžinu na jihoamerický kontinent, Trajdou na nejjižnější bod, kam může jakékoli vozidlo v kontinentální Americe dojet, pěší výlet ještě dál v působivě osamělé atmosféře po pustém pobřeží v uzoučkém koridoru mezi bouřícím příbojem a původním notofágovým lesem do blízkosti nejjižnějšího mysu, návštěva palisádové dřevěné pevnosti Fuerte Bulnes chilských dobyvatelů z 19. stol., procházka nejzazším chilským městem Punta Arenas. Cesta přes Puerto Natales v hlubokém tichomořském fjordu Última Esperanza (Poslední naděje) do NP Torres del Paine, jednodenní výlet v něm za nádherného počasí a s úžasnými panoramaty.

Přejezd do argentinských pamp k velkému jezeru Lago Argentino, do nějž padá několik kilometrů široký ledovec Perito Moreno coby jeden z mnoha ledovcových splazů stékajících z Jižního patagonského ledovcového pole, což je pro představu největší ledovcová masa na světě (s výjimkou subpolárních a polárních oblastí) o velikosti cca 200 × 50 km. Pokračování na sever k dalšímu velkému argentinskému jezeru na východním úpatí And – Lago Viedma, podél jehož severního břehu se dostáváme do El Chalténu pod monumentální hradbu výjimečných skalních věží Cerro Fitz Roy (3 405 m) a Cerro Torre na chilsko-argentinské hranici. Od těchto spektakulárních štítů vzývaných milovníky extrémního horolezení se vracíme do věčného větru argentinských pamp a jimi pokračujeme daleko na sever do prastarého kaňonu Caňadón Caracoles, v němž na opuštěném místě trávíme krásný večer a romantickou noc pod Jižním křížem, Kentaurem, Velkým a Malým Magellanovým mračnem a dalšími skvosty jižní hvězdné oblohy a následující den navštěvujeme pravěkou památku Cueva de las Manos, Jeskyni rukou, kde se na skalních převisech nacházejí pravěké výtvarné kreace včetně obrysů mnoha rukou prehistorických obyvatel o stáří až 9 000 let.

O značný kus severněji se opět stáčíme na západ k jezeru Lago Buenos Aires, na jehož jižním břehu přejíždíme naposledy hranici do Chile, kde se tatáž rozsáhlá vodní plocha stává jezerem Lago General Carrera. Kolem jezera cestujeme dva dny, mj. s pohledem na fotogenické hory korunované ledovci před námi, na strategicky významný důl na zlato a platinu Cerro Bayo, o kus dál s pěší zastávkou u mohutného vodopádu. Opět vjíždíme do And. Na jihozápadním cípu jezera se napojujeme na legendární chilskou silnici Carretera Austral (Ruta 7, 1,240 km dlouhá, z větší části bez asfaltového povrchu, stavěná v éře generála Pinocheta) spojující pacifické fjordy na jih od Jižního patagonského ledovcového pole s Puerto Montt, přístavem, kterým na severu končí Patagonie.

Večerní vyjížďka motorovým člunem k mramorovým jeskyním (Cuevas de Marmol) vyhlodaným do nevídaných tvarů tisíciletími neúnavného a v patagonských větrech nikdy nekončícího příboje vod jezera General Carrera, v nichž jsou rozptýleny drobné částečky hornin drcených ledovci, takže narážející voda působí jako neúprosný brusný materiál a vysoce kreativní sochař.

V následujících dnech stovky kilometrů na sever po převážně prašné Carretera Austral, mj. kolem Mrtvého lesa, který tu zbyl jako pamětník obrovského výbuchu Volcano Hudson z r. 1991 (les už se po třiceti letech začíná zelenat), přes rezervace deštných pralesů patřících mezi nejčistší místa v současném málo čistém světě do přístavu Chaitén na pacifickém pobřeží, které bylo významně poškozeno v r. 2008 při erupci stejnojmenné sopky. Ta ostatně kouří na několika místech dodnes, na jejích svazích jsou patrné ohořelé pahýly kmenů.

Závěrečné severní partie Carretera Austral doplňují v místech, kde nelze silnici pro divokost terénu vybudovat, tři trajekty přes fjordy. Blízko jednoho z nich jsme řádně smočili znavená těla v termálních pramenech a po posledním trajektu jsme již po asfaltové silnici dojeli do prvního řádného města s výškovými budovami na severním cípu velkého tichomořského zálivu, do Puerto Montt. Tady končí Patagonie a začíná dálnice vedoucí do Santiaga de Chile a dále na sever.

Hustota provozu, lidí a budov se rázem zvedla o několik řádů. Z dálnice jsme ještě dvakrát odbočili na východ do And, a to do oblasti stratovulkánu Osorno, na němž za posledních 20 let výrazně ubyla sněhová pokrývka, a o kus severněji do oblasti dýmajícího stratovulkánu Villarica. V jeho blízkosti jsou dvě vyhlášená letoviska – Villarica a Pucón, obě na břehu jezera, které se pro změnu jmenuje rovněž Villarica.

Z Pucónu jsme vyjeli do národního parku Huerquehue, což je kontemplativní lesní chrám o rozloze mnoha kilometrů čtverečních na svazích hor, kde rostou velikány několika druhů dosahující výšky přes 100 m a kde se ukrývají údajně nejstarší stromy na Zemi, až 5 000 let staré. Ano, čtete správně – až 5 000 let staré, dosud žijící organizmy. Na vnímavého člověka působí putování touto obrovskou, temně zelenou katedrálou mezi nesčetnými živoucími sloupy nevídaných rozměrů vskutku monumentálně. Spolu s impresivní osamělostí na pobřeží nejjižnějšího cípu kontinentu to pro mě byl nejhlubší zážitek z celé výpravy. 

Po dalších, převážně dálničních mnoha stovkách kilometrů jsme se přiblížili k Santiagu. Pár desítek kilometrů jižně od hlavního města jsme absolvovali exkurzi ve velevinařství Santa Rica (velmi příjemné místo, krásná vína, nesrovnatelně větší rozloha i produkce vín, než jsme zvyklí na jižní Moravě) a na závěr jsme přistáli na velkém hotelovém parkovišti nedaleko santiagského mezinárodního letiště.

Šoféra Trajdy zde čekala přibližně týdenní přestávka s výměnou všech kol, s důkladnou technickou prohlídkou, se zaslouženým odpočinkem a s čekáním na osádku pro další etapu. My jsme si ještě prohlédli hlavní město a následující den jsme proletěli kolem Aconcaguy, nejvyšší hory Ameriky, směr Evropa.

Každé navštívené místo či oblast by si zasloužily samostatný článek. Na to teď není prostor. Stojí za to však na závěr zmínit sestavu účastníků.

Patagonské etapy se zúčastnilo sedm osob: řidič Lukáš, který jel v klidu a s rozvahou již desátou etapu, ostřílená cestovatelka Oli, pro niž to byla v projektu Tatra kolem světa 2 již osmá etapa. Díky nim a podpoře projektu z České republiky klapala organizace cesty bezchybně. Zbylých pět osob byla sestava seniorů s věkovým průměrem dosti nad 70 let. Na palubě Trajdy jsme byli nováčky, každý z nás však měl za sebou řadu zajímavých cestovatelských zkušeností.

Z toho vyplývala schopnost dobře vycházet s ostatními v uzavřeném týmu, zodpovědné chování neohrožující sebe a ostatní, klid na palubě a vzájemná úcta. Dle těch, kteří měli zkušenost s řadou předchozích etap, jsme byli nejstarším, ale také nejvyrovnanějším a nejklidnějším týmem za celou dobu trvání projektu, bez tendence k adrenalinovým či jiným excesům. Jako lékař jsem tam v podstatě neměl žádnou práci. Tak to má být. Byl jsem přece na dovolené. Na cestě, která pro mnohé znamená putování snů, splnění tajných cestovatelských přání.